Saša Neuman
Křehká irská kráska s tmavýma očima, sametovým hlasem a tajuplným jménem ENYA (přepis původního Eithne) vydala od roku 1986 všehovšudy pět řadových alb. Přesto prodala několik desítek milionů alb po celém světě. Dvakrát byla oceněna americkou Grammy. Lidé ji mají rádi nejen v tradičních západních odbytištích, ale i ve Španělsku, Austrálii, Norsku, Hong Kongu, Koreji či Japonsku. U nás taky. Z irských pop hvězd prodali víc desek jen U2, a ti na to měli více času. Svým hvězdným statusem se Enya zařadila po bok Cher, Tiny Turner nebo Madonny. Přitom vůbec nekoncertuje. Jezdí sice na promoturné po světě, ale jen kvůli fotografiím a interview. Nedisponuje ničím za skandální atraktivity svých kolegyň a kolegů. Enya žije velmi tiše a nenápadně v irském Dublinu a o jejím soukromí neexistují takřka žádné informace, natož senzační bulvární odhalení. Při práci na nové desce sedí ve studiu od rána do večera v totální izolaci. Jedinou její vnější aktivitou vůči okolnímu světu je vydávání desek. Přesto tak oslovuje miliony lidí v celém světě, kteří ji v dopisech píšou mimo jiné i o tom, jak jim jediná její písnička zachránila celý život.
Irský venkov, lidovka a Clannad
Eithne Ni Bhraonain (anglicky přepsáno Eithne
Brennan) se narodila 16. května 1961 jako čtvrtá
nejmladší z devíti dětí.
Pochází z vesničky Dore v hrabství
Donegal na severozápadě Irska. Doma se vždycky
provozovala muzika, oba rodiče hráli
předtím, než se usadili, v
tancovačkové kapele. Otec Leo je majitelem hospody
Leo´s Tavern a matka Baba je učitelkou hudby v
místní škole. V roce 1968 založili
bratři Ciarán a Pól Brennanovi spolu se
strýci Padraigem a Noelem O´Dugainovými skupinu
tradiční irské muziky An Clann As Dobhair a
začali s ní objíždět festivaly. V roce
1973 přibrali sestru Maire, změnili si název na
Clannad a zrodila se legenda.
V roce 1975 ke Clannad přicházejí zvukový
inženýr Nicky Ryan (Planxty) a novinář
Fachtna O´ Kelly (pozdější manažer
Boomtown Rats). Oba pevně věří, že
kapelu čeká velká budoucnost, a
snaží se o tomtéž přesvědčit
i amatérské muzikanty. Třetí LP
Dúlamán už produkuje Ryan.
Mezitím Eithne dokončila církevní
internátní školu a po vzoru své matky
absolvovala hodiny piana. Pět let studovala vážnou
hudbu a hru na klavír. Dokonce jedno léto sama hru
vyučovala, ale už tehdy jí bylo jasné,
že chce v životě dosáhnout něčeho
víc. Clannad zvolna propracovávali svou
neortodoxní směs folku, jazzu a
vážné hudby. Repertoár stále
tvořily výhradně lidové skladby a
písně. Po ukončení školy v roce 1980
vedla logická cesta Eithne rovnou do rodinné kapely.
Hrála na klávesové nástroje a
vypomáhala při sborech, které už tehdy
začínaly být
"clannadovské".
Na albu Crann Úll (1980) Eithne hraje a zpívá,
přestože na obalu o tom nenajdeme ani slovo. Deska
patří možná k
nejkomornějším v tvorbě kapely vůbec.
Harfu a flétnu, doposud dominantní nástroje
Clannad, doplňuje tentokrát na albu až
výtvarně bohatý a citlivě volený
zvuk kláves. Objevil se ještě
další revoluční prvek - první
autorská píseň (Ciarán a Máire).
Následující deska Fuaim se (nepochybně
díky Ryanovi) nese ve znamení experimentů. V
instrumentaci se objevují kromě syntezátorů
hostující elektrická kytara, bicí,
saxofony a klarinet, přibyl i další skladatel -
Pól. Především však Clannad
objevili syntezátor Prophet - rodinný chór tak
dostal křídla a vznikla poznávací
značka této kapely. Nové pojetí
sborů se objevilo ve skladbě Harry´s Game,
ústředním motivu hudebního doprovodu k TV
seriálu, který Clannad vyslal mezi slavné.
Žabí princ, Keltové a Watermark
Těsně před tímto úspěchem
odchází nejmladší Eithne z kapely. S
ní odchází i producent Nicky Ryan. Zjevně
se, ve trojici ještě s Nickyho manželkou Romou,
shodli na na hudebním názoru i perspektivách
mladé muzikantky, přece jen trochu frustrované
upozaděním v rodinné sešlosti. Rozchod
byl přátelský, leč přesto se
neobešel bez hořkých pocitů na obou
stranách…
Pro Eithne byly rodinné svazky a tradice důležitou
součástí života, a tak odejít bylo
nelehké. Přesto se nakonec nastěhovala do
dublinského domova Nickyho a Romy, kde Ryanovi bydleli
společně se svými dcerami.
Součástí domu bylo i
šestnáctistopé studio. Na radu Fachtny
O´ Kellyho (další odpadlík) se
začala obírat myšlenkou
skládání hudby k filmům.
Seznámení s filmovým producentem Davidem
Puttnamem vedlo až k nabídce udělat soundtrack k
francouzskému filmu Žabí princ.Ve snímku
nakonec zazněly od Eithne jen dvě skladby. Všechno
souvisí s něčím jiným a
zároveň se vším. Titulky filmu Eithne
přejmenovaly na Enyu - a u toho už zůstalo.
V roce 1986 zahájila britská televize BBC
přípravy na natáčení
výpravnáho šestidílného
seriálu The Celts (Keltové) o historii a dodnes
živém kulturním vlivu tohoto
pozoruhodného etnika. Když producenti uslyšeli
Enyiny demosnímky, především March Of The
Celts rozhodli se objednat u mladé umělkyně
celý soundtrack. Hudba k seriálu, vydaná na LP
Enya (1987, remasterovnaná reedice pod názvem The
Celts 1992) už nese některé stavební prvky
typického soundu a zároveň známky
jakési syrovosti, nedořečenosti, která
může být někdy
působivější než sto hodin ve studiu
navíc.
Tajemství Měsíce/Neprchej do noci
Tajemství Slunce/Zůstaň se mnou navždy
Listopadový svátek Samhain/Začíná
nový rok
Strom umírá/Duha se rozplývá
Ústřední téma seriálu The Celts s
údernými "bojovými" bubny,
výrazná smyčcová figura a kytarové
sólo v I Want Tomorow, zvukomalebný March Of The
Celts s typickým pianem, ale především
důmyslná práce s vokálem a sbory a
všudy přítomné zvukomalebné
syntezátory; Enya, producent Nick i textařka Roma
(zhruba polovina vškerých textů je v
gaelštině) měli už tehdy jasný
názor na věc. Album ovšem vyšlo za
absolutního nezájmu posluchačů i
kritiky.
New age? New age.
V následujícím roce Enyu oslovil a
posléze získal do své stáje Rob
Dickins, šéf WEA Music UK, kterému
eponymní album učarovalo. Dickins má pověst
jednoho z nejarogantnějších mužů
tamního hudebního průmyslu. Proslavil se
svým talentem prosadit "komplikované"
umělce - ať to trvá jak dlouho chce. Podpora WEA
pomohla natočit nové Enyino album Watermark (1988).
Přestože se původně nepočítalo se
singlem, byla nakonec pro tento účel zvolena
píseň Orinoco Flow, která nakonec
zahnízdila na špičce
žebříčků v několika
zemích.
Hitová čitelnost a chytlavá krása
říkanky Orinoco Flow nebyla jedinou hudební
náladou na desce. Latinský chorál Cursum
Perficio zněl až wagnerovsky velebně, ve
skladbě Nalaetha Geal M´oige zemitě, po irsku,
zahrál na dudy Davy Spillane a Storms in Africa zahustily
bicí Chrise Hughese. Deska zněla nově,
zároveň tradičně a navíc tajemně.
Mlýnek na miliony se taky rozjel.
K nové hvězdě se rychle přihlásilo
hnutí new age. Tato bezbřehá kategorie se
začala formovat někdy v šedesátých
letech, kdy se v hippie obchůdcích
především v Americe začaly vedle
vonných tyčinek, svíček, krystalů a
cetek objevovattaké desky s muzikou terapeutickou,
meditační, s hudební liturgií
některých orientálních krajů a
postupně i s elektrickou orientální muzikou
mísící jazz a klasiku. Postupně se
však, především díky
meditativnějšímu křídlu
umělců sdružených pod značkou Wndham
Hill (W.Ackermann, G. Winston) začal new age profilovat i jako
hudební žánr - s potlačenou dynamikou a
melodičností, a důrazem na atmosféru i
hudební texturu a s minimem prostoru k improvizaci.
Se svým absolutním důrazem na melodii a
kompoziční postupy z vážné hudby sem
Enya příliš nezapadla. Její schopnost
vytvořit atmosféru i
používání vokálních i
klávesových textur však obhájcům
škatulkování stačily. Navíc
začala hudba stylu new age koncem osmedsátých
let rychle ztrácet body. A potenciální
hvězdnost irské bardky se tudíž
hodila…
Za tři roky (už po čtyřech milionech
prodaných desek) přichází Enya s
novým albem Shepherd Moons (1991). Přestže se
prodává jak zjednané, kritici ohrnují
nos: je to prý druhá Watermark. Přitom
všechno co Enya provedla, je že na rozdíl od
takových Dire Straits či Pearl Jam, které
umělecké puzení nutí proměňovat
styl, natočila novou sadu písní ve
vyzkoušeném stylu. Navíc kromě
technicko-taktického nácviku na hit (Caribbean Blue
vyšel stoprocentně) zde využívá
nové prvky: břeskné trumpety v Evacuee, cello,
rolničky a kastaněty v Angeles či naopak 250 let
starý shakerský hymnus How Can I Keep From Singing
?
Druhá Watermark ? Pro miliony lidí to
nejlepší doporučení. Po
vydání Shepherd Moons to už bylo jasné.
Enya nikdy nekřikne: "one, two, three,
four….let´s rock !!!" Naopak její desky
mají kumulativní charakter. Když se
proposloucháte polovinou jejího alba,
písně začnou splývat. Člověk,
vykolejený životem ve velkoměstě a
podléhajíc neustále se
proměňujícímu útoku zvuků,
rytmů a informací všeho druhu, může
nabýt dojmu, že se nudí. Ale co když
právě ten klid, který Enya nabízí,
může za určitých okolností být
potřebný ?
Album Shepherd Moons nakonec přineslo třicetileté
irské umělkyni její první cenu Grammy. A
čekalo je neuvěřitelných 199 (!)
týdnů v amerických
žebříčcích.
Paměť stromů, greatest hits atd.
Čtvrté řadové album Memory Of Trees
(1995) stvrdilo Enyin hvězdný statut a přineslo
další Grammy - zřejmě i proto, že
nepřineslo nic nového. Opět nekonečnem
záznamových stop násobené
vokální sbory, linoucí se nad opět
bohatými melodiemi, opět pár zjevně
hitových (pro někoho
limonádově-parfémových) kousků,
opět nějaké texty v gaelštině a zbytek
stopáže doplněný
instrumentálními opusy. Zní to jako antipop,
chvílemi až jako spirituální
záležitost, a přitom to oslovuje -
možná poněkud nedvědovsky -
neuvěřitelnou spoustu lidí.
Při časových prodlevách, které
oddělují jednotlivá Enya alba, je
otázkou, jestli další řadová deska
vyjde před rokem 2000 (pozn. nevyjde ). Ale aby řeč
(a finanční toky) nestály, konec roku 1997 se
nesl ve znamení výběru hitů, který
nemohl zklamat.
Album Paint The Sky With Stars (Pomaluj nebe hvězdami)
obsahuje 14 titulů, které Enyu doslova vynesly ke
slávě. Zaměřuje se na hitové
záležitosti a přináší
dvě nové písně - Paint The Sky With Stars a
Only If… Pro ty, kdo nevlastní řadová Enyina
alba, i pro sběratele čehokoliv spojeného s irskou
muzikouvyšel před koncem roku 1997 také box
obsahující tři cédéčka a
booklet (plný obrázků, s takřka nulovou
informační hodnotou).
Kolekce šestačtyřiceti písní
nabízí pod názvem A Box Of Dreams
zajímavý pohled na tvorbu fenoménu
zvaný Enya. První disk, nazvaný Oceány,
shrnuje její nejkomečnější
nahrávky - písničky, které trhaly
singlové žebříčky a
dodatečně posloužily třeba v reklamě na
softdrink.
Druhý disk Oblaka je souhrnem ambientní
náladové klávesové tvorby,
zatímco třetí cédéčko,
Hvězdy se zaměřuje na skladatelsky a muzikantsky
ambicióznější tvář
dublinské víly.
Jako námět k úvahám o Enyině
budoucnosti nejlépe poslouží disk
třetí. Že umí tato Irka napsat hit či
vyplnit zbytek desky náladotvornými zvukomalbami,
už víme. Vlastně možná to, co
člověk od Enyi podvědomě požaduje, je
nějaká zlatá nit, která by jej provedla
albem až na konec a zabránila pocitu, že se ve
vší té kráse poněkud
ztrácí a utápí. A tak dvě
odvážnější myšlenky na
závěr:
Za prvé, že Enya vnáší do
populární hudby cosi, co se tam neobjevilo (s
vyjímkou minimalistů) už desetiletí.
Že se pohybuje na podobně křehké hraně
na pomezí hudby hudby vážné a
populární, jako kdysi Debussy nebo Richard Strauss.
Že když se podíváme na její
písně Cursum Perficio, Pax Deorum nebo
některé pasáže z The Celts,
slyšíme, že umí napsat silnou a
dramatickou hudbu.
A za druhé, že kdyby si zvolila nosné téa
například z nepřeberné irské
mytologie a zpracovala je v podobě malé symfonie nebo
opery, mohla by takhle sjednocená plocha náhle
vypovědět cosi o jejím talentu s překvapivou
silou.
Ale kdo ví - Enya si koupila u Dublinu třista let
starý zámek, vydělávat dávno
nepotřebuje a po světské slávě
evidentně neprahne.
Takže proč by vlastně měla něco dokazovat
?
Main page: Enya.sk