MF Dnes: Marek Dvořáček | 10/2005
Obdivuje Beethovena, žije na hradě Manderlay a patří mezi sto nejbohatších Irů. Spolupracovala na hudbě k Pánu prstenů. V listopadu 2005 vydala své nejnovější album Amarantine. Do té doby prodala 65 milionů desek. Eithne Ní Bhraonáin, jak zní vlastní jméno čtyřiačtyřicetileté zpěvačky, představila svou desku na mimořádné show v planetáriu v Hamburku.
S vydáváním nových desek nikdy nespěcháte. Budou muset vaši fanoušci čekat na další album zase pět let?
Doufám, že ne. Sama jsem ani nemohla uvěřit tomu, že to teď bylo tak dlouho. Od poslední desky to hrozně rychle uteklo asi i proto, že jsem mezitím pracovala na soundtracku k Pánovi prstenů. Byla jsem přes tři měsíce na Novém Zélandu, kde vznikly dvě písně. Možná se vám to nezdá, ale pro mě to představovalo takové úsilí, jako bych dělala celé album. Kdy jste poprvé četla Pána prstenů?
Myslím, že v sedmnácti. Úplně jsem ho hltala, je to úžasná kniha. Ale musím přiznat, že podruhé jsem se k ní nedostala, až když mi zavolal režisér Peter Jackson s nabídkou spolupráce na hudbě k filmu. Pamatovala jsem si příběh, ale musela jsem si oživit některá konkrétní místa. Pak jsem odletěla na Nový Zéland, abych se podívala na hrubý sestřih, který byl místy s modrým pozadím bez digitálních efektů. Peter pak seděl a čekal na můj názor.
A vy?
Požádala jsem ho, aby mi to pustil ještě jednou. Souhlasil a ukázal mi krásný moment, kde spolu mluví zamilovaní Aragorn a Arwen. Sem bych dal tvou hudbu, řekl mi. A další písničku chtěl složit na úplný závěr filmu. Byla to úžasná práce. A když jsem v kině viděla finální verzi, stal ze mě Jacksonův oddaný fanoušek. Na rozdíl od většiny hvězd světového showbyznysu médiím nepředvádíte svůj soukromý život. Je obtížné držet ho v tajnosti?
Podívejte, své první sólové album Watermark jsem propagovala tři měsíce po celém světě, od Austrálie přes Evropu až po Asii a Ameriku. Za tu dobu jsem o své hudbě řekla snad vše, a tak se postupně rozhovory čím dál více vedly o mně samé. To se mi přestávalo líbit. Opravdu?
Víte, mám ráda soukromní a jsem hodně plachá. Plachá? Na to nevypadáte.
Pokud jde o hudbu, tak to neplatí. Stejně jako spousta dalších umělců, muzikantů či herců, kteří mají rádi to, co dělají, se i já při práci rozvášním. Ale když jsem si uvědomila, že novináři jdou po mém osobním životě, a ne po mých názorech na muziku, oznámila jsem lidem ze svého vydavatelství: A dost, děláte ze mě slavnou, jenže pro mou tvorbu to není žádný přínos! Jak reagovali?
Album se úspěšně prodávalo, a tak mě do ničeho nenutili. Je to vtoje volba, řekli mi. Já nepotřebuju probírat svůj život na veřejnosti, nechci se stát falešnou. Baví mě cestovat a propagovat album, ale nemusím to dělat celý rok a vykládat u toho i o svém soukromí. Máte nějaké nepříjemné zkušenosti s bulvárním tiskem?
Nemám. Moje tvář totiž neprodává noviny a časopisy tak jako obličeje jiných umělců. Čím si to vysvětlujete? Daří se mi být pro bulvární tisk nezajímavá. Spousta lidí si ráda čte všelijaké senzační historky, ale u mě jich novináři moc psát nemohou, protože nevědí, co vlastně dělám ve volném čase. Takže se nesetkáváte s dotěrností?
Jednou se mi stala hodně nepříjemná věc, ale s tím neměli novináři nic společného. Nějaký muž vnikl do mého domu a svázal zaměstnance. Naštěstí jsem se stihla zamknout v pokoji a spustit alarm, takže nakonec uprchl. Co předcházelo tomu, než jste udělala zatím poslední album?
Před pěti lety jsem natočila desku A Day Without Rain a pak jsem se věnovala její propagaci. Poté jsem přijala nabídku na natočení písní pro Pána prstenů. A taky jsem si vzala oddechový čas. Noa teprve pak jsem začala objevovat novou inspiraci. Vždycky čekám na to, až přijde na skládání správný čas. Řekněte, co přesně vás inspiruje?
Nádherné chvíle, které prožiju. Melancholické momenty, okamžiky strávené s rodinou nebo třeba pocity z procházky v krásném dnu. Ráda se probírám životem a třídím si myšlenky. O silných citových poutech, o lásce, o pocitu odcizení, o kráse přírody… A tyhle úvahy, které znáte z normálního života, se potom stávají souřástí mé hudby. Trvá mi dlouho, než dostanu chuť psát, ale pak v sobě cítím melodie, které musím složit. A to je velice vzrušující.
Jedna z nových písní, The River Sings, je tak rychlá, že by se mohla hrát na diskotékách. Potěšilo by vás to?
Skladba je založena na podupávání a zpěvu skotských žen, které si tak krátily chvíle při tkaní. Jako vždy nejdřív vznikla melodie, až po ní text. Nenapadlo mě, že by se tahle píseň mohla hrát na diskotékách, ale člověk nikdy neví. Klidně se může stát, že zrovna tam ji lidé budou chtít poslouchat. Mimochodem, kdy jste byla naposledy na diskotéce?
Páááni… to už je dávno, možná někdy v pubertě. Tehdy jsem si to docela užila. Ale jak se rozjela má kariéra, tak jsem s diskotékami skoncovala. Jak vypadá váš všední pracovní den?
Když nahrávám, jsem docela disciplinovaná. Do studia chodím na desátou ráno a zůstávám tam do půl šesté nebo do šesti do večera. Jde vám práce rychle od ruky?
Naopak, jsem pomalý skladatel. Neumím vysypat z rukávu šest melodií za den. Dokážu prosedět ve studiu týden dva, aniž bych cokoliv napsala. Ale ten čas tam musím takhle strávit, protože každý den jsem písním blíž. Sedím, hledám melodii, až dosáhnu okamžiku, kdy vím, že už to mám v hlavě. Když tápu, zajdu si na procházku a vyčistím si hlavu. Mám štěstí, že bydlím u dvou krásných parků poblíž moře. Každý den je tady jiný – jednou mlha, podruhé slunce, potřetí déšť. Skládáte i doma?
Ne, jenom ve studiu. Trávím v něm hodně času, ale rozlišuji, kde končí práce a začíná domov. To je pro mě důležité. Ve studiu se potkáváte se svými tradičními spolupracovníky – producentem Nikim Ryanem a jeho manželkou, textařkou Romou. Jak často se spolu pohádáte?
Někdy se to stane, ale nemá to co dělat s našimi vzájemnými vztahy, jsou to hádky o hudbě. Když vyjdeme ze studie, hned na konflikty zapomeneme. Teď jsme velmi tvrdě pracovali na nové desce. Dvěstěkrát jsme nahráli jednu píseň, ale nefungovalo to a museli jsme ji vymazat. Domluvili jsme se, že vyzkoušíme všechny možné nápady, ale při jejich posuzování se občas neshodneme. Niki má svůj názor, já taky – a tak nastane exploze. Občas nás rozsuzovala Roma. Rozhodně se pak jako při správné bouřce vyčistil vzduch. Je to trochu jako ponorková nemoc. Celou dobu jste uzavřeni ve studiu, tvoříte a posloucháte hudbu, není tam nikdo jiný kromě vás tří.
Main page: Enya.sk